Jmenuji se Aleš Březina.
Kouzlům se věnuji již od svých 8 let a vždy mě zajímalo, jak se která iluze dělá, kde se vzala květina, nebo jak vyčaroval kouzelník králíka. Když jsem do magického světa krůček po krůčku vstupoval, zjišťoval jsem, že to nebude tak lehké a že magie není jen o kouzlech, ale také o šikovných rukách, o vystupování na veřejnosti, o umění komunikovat s lidmi, improvizovat. A že je to také otázka peněz, ostatně jako řada dalších koníčků. Hezká kouzla a čáry něco stojí, teprve potom, když se program podaří, přijde na řadu možná i honorář. Ale rozhodl jsem se, že volný čas budu věnovat magii. Ta se ale neobejde bez trpělivosti a spousty dobrých a šikovných přátel, rozhodnutých pomoci. Ke kouzlům jsem se dostal zvláštním způsobem. Jako malý kluk jsem se byl s maminkou podívat na soutěži kouzelníků. Vystoupení mě opravdu nadchlo, a tak se rodiče snažili sehnat někoho, kdo se kouzlům věnuje a mohl by mě něco naučit. A našli. V Liberci jsme potkali pana Libora Krátkého, který mě učil dlouhých 7 let. Netrvalo dlouho a začali jsme spolu spolupracovat. Díky panu Krátkému, který je zapsán třikrát v Guinessově knize rekordů, jsme začali dávat dohromady můj první program a spolu s ním získávat první malé úspěchy na soutěžích.

První vystoupení bylo na mé školní akademii v první třídě a den na to jsem měl hned první soutěž a v ní získal také svoji první cenu. Dostal jsem ji na Ještědském krystalu 2000, cenu pro nejmladšího účastníka. V dětských očích se rozzářily jiskřičky radosti a velká chuť pokračovat dál. Postupem času jsme s panem Krátkým připravili ještě další 3 programy. Všem se moc líbily a úspěchů bylo čím dál tím víc, a to jak v Česku, tak v zahraničí. Do dnešního dne jsem s kouzly navštívil Rakousko, Německo, Maďarsko, Luxemburg, Slovensko. Pan Krátký ke mně chodil pravidelně každou středu odpoledne. Vždycky jsem se ho už nemohl dočkat, a proto jsem si občas i já pro něho připravil malé překvapení, jako například „vlastnoručně vyrobené kouzlíčko“. Nejprve jsme trénovali u nás v obýváku, ale tam už jsem se časem se svými rekvizitami nevešel, tak jsme se scházeli v restauraci Střelnice, kde jsem dostal k dispozici podium. Slova pana Krátkého, jimiž se s semnou loučil, také nikdy nezapomenu: “Tak Alešku, za týden na shledanou a nezapomeň, UČIT SE UČIT SE UČIT SE!“ Pokud se vymýšlí takové kouzlo, které nikdo druhý nemá, není to lehká práce. Nejprve se musí udělat náčrt, pak 3D model a pak se pokusit o výrobu. Není jednoduché vymyslet nový trik, nebo předělat starý princip a obléci ho do nového kabátu. Někdy to trvá i pár let. Když jsme s panem Krátkým něco vymysleli, pokusil se o další výrobu buď on, nebo jsme se museli obrátit na firmu, či začali shánět rekvizitu v zahraničí. Často mi pomohl i šikovný taťka. Když byl program sestaven, tak přišla na řadu hudba. Ale já jsem to občas dělal i naopak. Nejprve jsem slyšel pěknou muziku a podle ní sestavoval jednotlivá čísla.

Kompletní choreografie zabere také celé měsíce. Magie a kouzla mě stále baví a věřím, že budou i dál. Je příjemné diváky kolem sebe uvádět v úžas a moment překvapení, vykouzlit u nich úsměv na rtech nebo trochu strachu v očích. Ne nadarmo se říká, že ruce kouzelníka musejí být rychlejší než oči diváka.

Chtěl bych poděkovat mamince, která mě ke kouzlům přivedla, panu Krátkému, bez kterého bych se nenaučil základy magie a nemohl pokračovat ve svém snu. Poděkování patří také taťkovi, jenž se dodnes snaží mé kouzelnické nápady občas zrealizovat. Neobešel bych se ani bez pana Kohlera, dalšího výrobce mých rekvizit, bez dobrého zvukaře, fotografa a všech těch, jenž mi jakkoli pomáhají. Děkuji za to, že s semnou mají trpělivost. Občas to není jednoduché, chci si prosadit svůj nápad a přitom ho musím skloubit s jejich technickými znalostmi a radami. Doufám, že se s Vámi tedy brzy potkám na nějaké akci a budu moci i Vám vykouzlit pár příjemných okamžiků plných kouzelných překvapení.

MAGIC ALEX